Oppdrag Lysefjorden-Ryfylkeheiene II. Flørli-Langavatn-Kjerag
23.6.11 ČT
Ráno tedy okolo 11 frčím busem do centra na Kannik, kde dostáváme instrukce, co nás čeká. Jedu tedy se Steinarem, kterého znám z té info schůzky. Nejdřív nás Leif veze do přístavu, tam ale ztišťujeme, že trajekt vlastně nejede ze Stavangeru ve čtvrtek, ale jezdí jenom po-st-pá. Ale že jede trajekt z Laauviku po druhé hodině, tak nás Leif veze až do Laauviku. Tam už jsme zanecháni svému osudu. Jedeme trajektem do Flørli, kde vystupujeme. Tam má být poblíž chata STF, kde máme spát první noc. Steinar se ptá, kudy se tam jde a průvodčí mu říká, že po schodech podél jakési lanovky. Tak jdeme. No já nejdřív vykulená, bo to je něco podobné, co v Skjekkedalu u Trollutungy, lanovka a hned podél ní trubka a dole elektrárnička. No dojdeme k nějaké závorce na lanovce, je tam napsáno Rundloype. Jako smyčka. Hledáme odbočku na chatu. Jdeme furt dál, výš a výš. Když jsme už hodně vysoko a máme za sebou ujitých 3000 schodů, tak nám dochází, že jsme prostě odbočku na chatu museli přehlédnout nebo co. Tak se vracíme. Já jdu jako první a samozřejmě, že ta odbočka byla v tom místě, kde byla ta závorka s nápisem Rundloype. Vidím tam šipku, Téčko jako turistickou značku a vůbec celou cestu dolů po těch schodech jsem nadávala jako ještě nikdy v Norsku_kurva do piče a furt. Ale co udělám. Byla to i moje chyba, že jsem si nevšímala dřív. No a ještě tam byl navíc žebřík dolů na pěšinu. No prostě Norsko, říkám si. Toho si fakt nešlo všimnout. To se prostě jenom člověk musí zamyslet. A Steinar mi řekne, že si té šipky s téčkem cestou nahoru všimnul, ale neupozornil mě na to, že si prý myslel, že to je něco s tou trubkou a elektrárničkou…No nic, hlavně že jsme to našli. Pěšina dolů k chatě je taky hodně strmá a prostě ala norské horské cestičky. Pak ještě přejít jeden širší potok s obrovskými kameny, protože z mostku zbyla jenom kovová konstrukce a už jsme konečně v chatě. Tam už jsou nějací hosté, tak si jdeme zabrat „ložnici“ a jdeme se vykoupat do potoka, jsme naprosto zpocení, zbytečná cesta nahoru po schodech a zase dolů byla náročná. Mám s sebou plavky, takže tentokrát v plavkách. Smočení se v potoce je opravdu příjemné. Voda není až tak studená se mi zdá a venku taky není chladno. Jdeme zpět do chaty, trochu poklidit, vytřít podlahu a vyprázdnit trezor a zkontrolovat protokoly. Po práci ještě chvíli sedíme v „obýváku“ s 2 staršími Norkami a 2 Němci (prý: odkud jste? Munich. Jsem jim rozuměla UK, bo to řekli jak Unik. A pak si ještě vzpomněla na to, že tam mají nějaký astronomical clock v Mnichově a že jsem tam byla jsem řekla. A s tím astronomical clock jsem se fakt trefila, nechápala jsem, jaktože si to pamatuji. No mám fotku, to si pamatuji. Asi jsem dávala pozor tehdy na té exkurzi.) Jdeme spát něco po 11. Další den nás čeká náročnější túrka.
24.6.11 PÁ
Vstáváme v 9 hodin, nějak to nehrotíme. Snídaňka a odchod po 10.hodině, vzhůru opět po schodech. Překonáváme 3000.schod a vzhůru až k 4444, což je poslední (tedy v závěru to jsou už jen schody jako do kurníku J ). Začíná pršet a je mlha, takže nasazujeme pláštěnky, návleky na boty, a Steinar, který má víc-Goratex kalhoty a bundu, tak skoro vše, co má. Tak jdeme přes skály, kolem kamenů, jezer, nahoru dolů, údolím, vzhůru, kolem jezera. Až k jednomu rozcestníku a to už jsme na pár km od chaty. Rozcestník opravujeme, některé cedule vyměňujeme. Tak odbočujeme a scházíme k chatě. Jenomže se trochu ztrácíme v mlze a dešti, ale naštěstí vidím v dáli mužíky, tak míříme k nim a můj tip je správný, nacházíme zase Téčka, tak jdeme dál. Docházíme k dalšímu rozcestí a tak se už pomalu blížíme k chatě. Už je skoro 9 hodin večer. Únavu se snažíme nedávat moc najevo. Já se snažím odhadnout, kde ta chata je, ptám se Steinara a ten, i když tam jednou byl, tak netuší. Nakonec z posledního kopečka, který přecházíme, už zdálky chatu Langavatn vidíme, tak si ulevuji. Ještě sbírám na cestě 2 chleby, které kdosi cestou vytratil, je jasné, že na chatě nebudeme samy, stopy jsou čerstvé. Přicházíme na chatu, u které jsou postavené 2 velké stany jako teepee. Chata je plná lidí, kteří ovšem spí ve stanech. My si zabíráme asi nejlepší místo, v jídelní místnosti s krbem nahoře (jako na Mandolíně ve Velké Fatře). Děláme si jídlo, já se jdu umýt do potoka a jdeme spát před půlnocí, kdy lidi se z chaty přesunuli do stanů.
25.6.11 SO
Vstáváme po 11.hodině, kdy nás budí příchozí lidi ze stanů. Tak vstáváme, po snídani se už pomalu pouštíme trochu do práce, utíráme poličky, vařiče, utírám okna….rovnáme zásoby jídla a počítáme. Umýváme podlahu, kontrolujeme protokoly……Zjišťuji, že před námi na chatě byli 2 češi, nechali tam 50 Eur. Odpoledne odchází lidi ze stanů a přichází nějaké rodiny s dětmi, takže chata je stále plná lidí (k mé neradosti). Nejdřív bordeláři puberťáci náctiletí (Steinar mi říká, že to je skupina Křesťanů, kteří mají před „biřmováním“, či konfirmací). Pak je zase chata plná nevychovaných rozmazlených dětí, kterých si jejich matky skoro nevšímají (to ve mně vřou všichni čerti a vzpomínám na svou milovanou maminku, jak mě slušně vychovala). Po práci po 8.hodině večer jdu na procházku kolem chaty. Pak večeře, kdy kuchyň je volná, matky už umyly nádobí a děti uložili ke spánku, tak si můžeme uvařit i my. Po večeři se jdu zase umýt do potoka. Spát jdeme před půlnocí, po dnu odpočinku prací nás čeká další den zase šlapání.
26.6.11NE
Odchod z chaty po 10.hodině, kdy se už i rodiny balí. Cestou zase nacházíme nějaké zapomenuté jídlo J. Zpátky přes známá rozcestí směr Kjerag. Je krásný slunečný den, takže se jde parádně. Trochu taje sníh. Zkrátka pěkný den. Okolo 3.přicházíme na Kjerag, obědváme, fotíme se, užíváme si to. Já tam potkávám skupinku 3 Čechů, 2 rodičové jednoho staršího syna jsou přede mnou v řadě na kámen, ale bojí se, jde jim to pomalu, tak chvíli čekám nervózní. Nakonec odcházím z šutru s tím, že to byla strašná nuda, a protože nespokojená s fotkou (mám special přání), tak jdu na kámen ještě jednou. O to Steinarovi jsem udělala jenom jednu, ach já hrozná fotografka či špatná konverzace na dálku, mrzí mě to, ale pak už víc nechtěl. Lidi se na kámen fakt tlačí J. Každý chce mít fotku na tom šutru. Tak ještě zbývá sejít k restauraci, odkud nás už snad někdo odveze (Steinar zavolá na STF). Cesta dolů, po které chodí všichni turisté tam i zpátky, je strašně příkrá, dolů asi horší, než nahoru a já jsem ráda, že jsme nešli obě cesty stejné. V závěru mě začíná bolet i kotník, mé loňské zranění v Řecku, trochu i koleno, a trochu i druhé, zkrátka jsem ráda, když už jsme u té restaurace. Přijíždí pro nás holka z Lysebotn, která pracuje u kayaků pro DNT, k mému překvapení Češka, která žije na Novém Zélandě, tu je podruhé na letní sezónu. Snad se ještě někdy uvidíme, o kayaku či kánoi se mi přece sní, se tu projet. Jdeme na trajekt, chata je plná, takže tam nejde přespat. V přístavu potkáváme švédský pár, který byl s námi na chatě Langavatn druhou noc a také Němce z Mnichova z Flørli. Jedeme se Švédy do Laauviku, protože trajekt v neděli do Stavangeru nejezdí. Švédové jsou domluveni s autem z trajektu, Steinarovi se zase daří domluvit s lidmi odjíždějícími z přístavu v Laauviku, kteří jedou do Stavangeru, takže i my máme odvoz. On vystupuje v Sandnes, mě vyhazují opět u univerzity (za což se trochu zase stydím, ale když to šlo J ). Výlet to byl nádherný, ale trochu už náročný, jsem hodně unavená, spát jdu brzo. Holt chození po norských turistických cestách není jako chození v ČR či na Slovensku. Tu je to trochu náročnější.